Slovanská mytologie: BYTOSTI SMRTI A MRTVÝCH

Slovanská mytologie. Uvnitř Navu se neptá, jen vstupuje

Nav není peklo.
Nav není nebe.
Nav je čekárna bez lístků, kde se neví, kdy přijde řada – a jestli vůbec.

Je to svět mezi dechem a tichem. Místo, kam duše neodešly správně, odešly moc rychle, nebo se prostě zapomněly vrátit. V Navu se nehledá spása, ale směr. A někdy ani ten ne.

Tady potkáš bloudící duše, které nestihly zavřít dveře za životem. Umrlce, revenanty a slovanské upíry, co nejsou žádná filmová elegance, ale syrový návrat toho, co mělo zůstat v hlíně. Duchy násilné smrti, sebevrahů, dětí bez jména, i ty, kteří nikdy nedostali správný přechodový rituál.

Nav má své strážce i posly.
Smrťák není zlo – je úředník přechodu.
Hřbitov není konec – je rozhraní.
Márnice není ticho – je poslední zastávka před rozhodnutím.

A jestli máš pocit, že se některé příběhy vracejí…
že některé stíny zůstávají déle, než by měly…
pak je dost možné, že Nav není někde daleko.

Možná je blíž, než je příjemné.

Babča glosuje:
„Já vám to říkám furt. Kdo neumře pořádně, ten pak courá. A pak se lidi divěj, že jim v noci něco chodí po zahradě.“