Slovanská mytologie: Vítr tu nikdy nebyl jen „počasí“. Byl to dech světa, posel změny, nosič nemocí, hlas bohů i démonů. Přicházel neohlášený, vkrádal se pod dveře, do plic, do kostí. A když odešel, málokdy po sobě nechal klid.
Na této stránce potkáš bytosti větru, bouře, mrazu, sucha i horečky – ne jako pohádkové figurky, ale jako síly, které lidé kdysi brali smrtelně vážně. Duchové kašle, bolesti a moru nebyli metafora. Byli vysvětlením. A někdy i varováním, že svět se právě rozhodl zacloumat rovnováhou.
Stribogův dech tu vane krajinou, nemoc má tvář a počasí paměť. Nečekej útěchu. Spíš pochopení toho, proč se naši předci báli průvanu víc než tmy – a proč zavřené okno nebylo zbabělost, ale rituál přežití.
Babča glosuje:
„Počasí… pche. Za nás žádný duchové větru nebyli. Prostě táhlo, a kdo nechal otevřený okno, ten tejden kašlal. Horečka? Z průvanu. Mor? No tak to už byl průvan s ambicema. A že vítr něco nosí? Nosí. Rýmu, smrt i blbý nápady. Proto se večer větralo krátce a přes den vůbec. A hlavně – nikdy ne proti posteli.“
Stribogův démon Duch větru Duch bouře Duch mrazu Duch horka Duch sucha
Slovanská mytologie: Duch moru Duch horečky
