RM je jeden z těch lidí, kvůli kterým začneš mít podezření, že knihy nejsou jen předměty z papíru, ale malé tiché portály s pevnou vazbou, tvrdým hřbetem a schopností rozebrat ti osobnost na prvočísla. U někoho kniha v ruce působí jako rekvizita: „Podívejte, jsem hluboký, mám záložku, piju kávu bez cukru a občas se tvářím, že rozumím tichu.“
U RM to tak nepůsobí.
U něj kniha nevypadá jako doplněk k image. Vypadá jako přirozená součást jeho vnitřního nábytku. Jako police, židle, okno, zápisník, lesní cesta a drobná existenciální bouřka v rohu pokoje.
Kim Namjoon, známý jako RM z BTS, je rapper, autor, producent, leader a člověk, který dokáže z obyčejné otázky udělat chodbu s pěti dveřmi, dvěma zrcadly a jedním velmi podezřelým odstavcem o identitě. A literatura do toho zapadá dokonale. Protože RM nepůsobí jako čtenář, který sbírá knihy jen proto, aby jednou v rozhovoru řekl něco učeného a internet se z toho posadil na zadek.
Působí jako člověk, který v knihách hledá jazyk pro věci, které se jinak špatně říkají.
Samotu. Vinu. Krásu. Tlak. Ambici. Stárnutí. Strach z vlastního obrazu. Pocit, že tě milují miliony lidí, ale ty stejně sedíš v pokoji a přemýšlíš, jestli vůbec víš, kam patříš. Takové ty běžné drobnosti, které člověku vypadnou z kapsy mezi cestou do práce a vnitřním zhroucením.
Lola glosuje: „RM s knihou není estetická fotka na Pinterest. RM s knihou je člověk, který otevře román a za dvacet minut už v hlavě stěhuje vlastní identitu do jiné místnosti. Velmi nebezpečný koníček. Doporučuji jen s čajem, dekou a plánem úniku.“
Proč je literatura u RM tak důležitá
U RM nejde jen o to, že čte. To by samo o sobě ještě nebylo zvláštní. Čte hodně lidí. Někteří čtou v tramvaji. Někteří čtou tři stránky před spaním a probudí se s knihou na obličeji. Někteří kupují knihy rychleji, než je čtou, což je samostatný duchovní problém, ke kterému se společnost zatím staví naprosto nedostatečně.
U RM je důležité něco jiného: literatura se u něj propojuje s tím, jak myslí, píše a vnímá svět. Knihy jsou pro něj způsob zpomalení. Místo, kde není potřeba hned vystoupit, odpovědět, zazářit, vyhrát, vysvětlit album, unést očekávání fanoušků, pojmenovat éru, pochopit vlastní stín a ještě se u toho tvářit jako pevný bod uprostřed globálního víru.
Kniha není publikum.
Kniha netleská. Kniha nečeká comeback. Kniha neřeší, jestli se vejdeš do role leadera, rappera, umělce, symbolu a člověka, který má v rozhovoru odpovědět tak chytře, aby z toho fandom dalších pět let vyráběl citátové grafiky.
Kniha prostě je.
Leží. Mlčí. Čeká. Občas tě zničí jednou větou, ale dělá to diskrétně.
A to je pro někoho jako RM obrovské. Protože když žiješ ve světě, kde se všechno pohybuje rychle a každé gesto může být vyložené, rozebrané, přeložené, sestříhané, sdílené, otitulkované a uložené do fandomového archivu, literatura nabízí vzácný luxus: pomalost bez výkonu.
A to je skoro rebelie.
Ne hlasitá rebelie s kytarou a rozbitou školní lavicí. Spíš tichá rebelie člověka, který si řekne: teď nebudu produkt. Teď budu čtenář.
Lola glosuje: „Kniha RM neříká: buď slavný. Kniha říká: sedni si. Tady máš větu. Budeš nad ní tři dny přemýšlet a pak možná napíšeš něco, co rozloží internet na měkké součástky.“
Knihy jako jazyk pro nepojmenované věci
RMova tvorba často působí tak, že se snaží pojmenovat věci, které nemají jednoduchý název. Ne jen „jsem smutný“. Spíš: jsem smutný, ale zároveň vděčný, unavený, zvědavý, provinilý, plný lásky, trochu ztracený a možná jsem dnes na cestě zahlédl strom, který to všechno vystihl líp než já.
To je přesně RMovská disciplína.
Vnitřní počasí. Morální mlha. Emoční kroupy. Lehké polojasno s možností filozofického deště.
Literatura tohle umí. Umí rozšířit slovník pro věci, které se člověku dějí uvnitř, zatímco navenek jen normálně stojí u lednice. Dobrá kniha ti někdy nedá odpověď. Dá ti větu, ve které se najednou poznáš, a ty se pak díváš do zdi, jako by ti někdo právě aktualizoval operační systém duše.
Proto se k RM hodí knihy, které nejsou jen odpočinkové dekorace. Kolem jeho čtenářského světa se často objevují romány, eseje, filozofie, poezie, knihy o umění, knihy o společnosti, knihy o bolesti, knihy o lidech, kteří se snaží pochopit, co se s nimi vlastně děje.
To není náhodný výběr.
To je krajina.
RM nečte jen příběhy. On čte otázky. A některé otázky jsou tak velké, že by měly mít vlastní občanku.
Lola glosuje: „Někdo si v knize podtrhne hezkou větu. RM podle mě podtrhne větu, pak ji nechá tři dny bydlet v hlavě, napíše rapový verš, jde do galerie a cestou ztratí klíče. Literatura pracuje. Chaoticky, ale pracuje.“
Korejská literatura: paměť, bolest a společnost
Jedna z nejsilnějších vrstev RMova čtenářského světa je korejská literatura. A není divu. BTS jsou globální fenomén, ale jejich kořeny jsou korejské. Jazyk, kultura, historická paměť, společenský tlak, generační zkušenost — to všechno tvoří podzemní síť, ze které jejich tvorba vyrůstá.
Knihy jako Human Acts od Han Kang (Kde kvete tráva) nebo
Kim Jiyoung, Born 1982 od Cho Nam-joo (Kim Čijong — ročník 82
autorka: Čo Namdžu
originál / anglicky známé jako: Kim Jiyoung, Born 1982
nakladatelství: Host
rok českého vydání: 2019
překlad: Tomáš Horák
ukazují literaturu jako prostor, kde se nemluví jen o jednotlivci, ale i o společnosti. O tom, co se zapisuje do těla, do paměti, do každodenního života. O násilí, nerovnosti, tlaku, obyčejnosti, která ve skutečnosti vůbec není obyčejná, protože v sobě nese celé vrstvy systému a ještě se tváří, že je to jen normální úterý.
Tohle je pro RM důležité jako téma. Ne nutně proto, že by každou přečtenou knihu přímo převáděl do konkrétní skladby. Tak jednoduché to není. Inspirace není účtenka z knihkupectví. Nejde říct: tady jedna kapitola, tady jeden verš, děkujeme, další prosím.
Ale čtení takových knih rozšiřuje citlivost. Učí vnímat, že osobní bolest často není jen osobní. Že jednotlivec žije uvnitř historie, rodiny, jazyka, genderu, třídy, očekávání a společenských pravidel, která se někdy tváří jako normální vzduch, i když se v nich špatně dýchá.
A BTS od začátku mluvili o tlaku. O školním systému. O snech, které někdo vybral za tebe. O masce. O stínu. O tom, co člověk ukazuje světu a co schovává pod postel, do textu nebo do pozdního nočního přemýšlení.
Korejská literatura v RMově světě tak nepůsobí jako náhodná polička.
Působí jako kořenový systém.
A kořeny, jak známo, nejsou moc instagramové. Ale bez nich strom dělá trapné věci, například padá.
Han Kang, Cho Nam-joo a literatura, která nehladí
Některé knihy spojené s RM nejsou čtení typu „uvařím si čaj, zabalím se do deky a budu se cítit jako načechraný croissant“. Jsou to knihy, které člověka spíš posadí na židli, podívají se mu do očí a řeknou: tak, a teď se na to podíváme bez parfému.
Human Acts od Han Kang je kniha o násilí, paměti a lidskosti po historickém traumatu. Není to lehká literatura. To není kniha, kterou si otevřeš na pláži mezi nanukem a fotkou nohou. Je to literatura, která připomíná, že některé rány se netýkají jen jedné osoby, ale celého společenství. A že paměť není šuplík, který zavřeš a hotovo. Paměť je někdy sklep, ze kterého se ozývají kroky.
Když se kolem RM objevuje právě takový typ knih, dává to smysl. Jeho tvorba často chápe člověka ne jako izolovanou tečku, ale jako bytost propojenou s bolestí světa kolem sebe. Jako někoho, kdo nese víc než jen vlastní náladu.
Kim Jiyoung, Born 1982 zase otevírá téma každodenního sexismu, společenských rolí a tlaku, který se na první pohled může tvářit jako normální život. A právě to je na ní silné. Ne každý útisk vypadá jako dramatická scéna s hromem, šleháním blesků a padouchem v kabátě. Někdy vypadá jako drobné věty, očekávání, úkoly, pohledy, pravidla a věci, které se „prostě tak dělají“.
Což je mimochodem jedna z nejnebezpečnějších vět na světě.
RMův zájem o takové texty ukazuje jednu věc: literatura pro něj není jen únik. Je to i způsob, jak zůstat v kontaktu s realitou. Ne vždycky příjemnou. Ale pravdivější než lesklý povrch.
Lola glosuje: „Tohle nejsou knihy, které ti řeknou: odpočiň si, miláčku. Tohle jsou knihy, které ti sundají růžové brýle, opatrně je položí na stůl a řeknou: tak, a teď se podíváme, kdo je vyrobil.“
Demian, Hesse a cesta k sobě
U BTS se hodně mluví o knize Demian od Hermanna Hesseho, hlavně kvůli éře Wings. Tahle kniha není jen slavný literární odkaz pro fanouškovské teorie, kde všichni sedí nad klipem, hledají symboly a v pozadí někdo křičí: „Ten pták určitě něco znamená!“
Demian je příběh o dospívání, sebepoznání, rozděleném světě, pokušení, temnotě a cestě k vlastnímu já. Jinými slovy: velmi BTS materiál. A velmi RM materiál.
Demian je o tom, že člověk nevyrůstá tím, že zůstane hodný, poslušný a bezpečně vymalovaný uvnitř čar. Vyrůstá tím, že se setká i s tím, co je v něm komplikované, stinné, nehezké, nejasné a zakázané. Což je nepříjemné, protože všichni bychom radši rostli pomocí hezkého diáře, pastelových fixů a hydratační masky.
Bohužel.
Skutečné sebepoznání často vypadá spíš jako sklep, rozbité zrcadlo a věta: „Aha, takže tohle jsem taky já.“
RM jako člověk, který se dlouhodobě zabývá identitou, rolí, pravým já, veřejným obrazem a vnitřním konfliktem, do tohoto typu literatury zapadá přirozeně. Demian není kniha, která ti dá deset praktických tipů, jak se stát lepším člověkem do pátku. Je to spíš kniha, která ti položí ruku na rameno a řekne: tvé světlo a tvůj stín se bohužel znají, přestaň dělat, že ne.
A to je hodně blízko RMově poetice.
Ne jednoduchá inspirace.
Spíš příbuzné vnitřní klima. Takové to počasí, kdy je venku jasno, ale uvnitř se sbírají mraky s literárním vzděláním.
Existencialismus: Camus, Kafka a člověk v cizím světě
Kolem RM se často objevují i knihy, které pracují s odcizením, absurditou, existencí a pocitem, že svět není úplně ochotný dát člověku srozumitelný návod. Cizinec od Alberta Camuse, Proměna od Franze Kafky nebo Murakamiho romány nejsou zrovna literatura pro někoho, kdo chce jen hezký příběh, kde se všechno vysvětlí a na konci se všichni přestěhují do domku s bylinkami.
Tohle jsou knihy, kde se člověk cítí zvláštně. Odpojeně. Jinak. Někdy absurdně. Někdy jako by byl uvnitř vlastního života cizincem. Někdy jako by se probudil jako brouk a jeho první problém nebyl „co se to sakra stalo“, ale „jak teď zvládnu pracovní povinnosti“.
Kafka, prostě. Král administrativní noční můry.
A teď si představ RM: člověka, který žije v extrémně veřejné roli, ale zároveň se znovu a znovu ptá na své skutečné já. Veřejnost tě zná, ale zná tě opravdu? Fanoušci milují tvůj obraz, ale kde přesně končí obraz a začínáš ty? Jsi leader. Jsi rapper. Jsi idol. Jsi autor. Jsi symbol. Jsi produkt popkultury. Jsi člověk. Kolik vrstev se dá nosit, než začneš hledat zip?
Existencialistická literatura je v tomhle smyslu logický magnet. Ne proto, že by RM seděl a říkal: dnes budu existencialista, přineste černý rolák, slabé světlo a kávu, která chutná jako konečnost.
Ale protože tyhle knihy řeší přesně ty třecí plochy, které se v jeho textech a rozhovorech často objevují: kdo jsem, co znamená žít pravdivě, jak se vyrovnat s osamělostí, jak unést nesoulad mezi světem a vlastním nitrem.
Lola glosuje: „Camus, Kafka a Murakami jsou přesně ta parta, která ti neuklidí v hlavě. Oni přijdou, rozsvítí divnou lampu a řeknou: zajímavý nepořádek, pojďme ho pojmenovat. A ty už víš, že dneska se spát nebude.“
Murakami: samota, sny a dveře do druhé místnosti
Haruki Murakami je s RMovým čtenářským světem spojovaný často. A není těžké pochopit proč. Murakamiho romány mívají samotu, hudbu, podivné přechody mezi realitou a snem, osamělé postavy, tajemství, prázdná místa a pocit, že za běžným světem existuje ještě jeden, který se neotevírá na povel.
Tohle je atmosféra, která k RM sedí. Ne nutně v doslovném smyslu. Spíš v náladě. RM často působí jako člověk, který ví, že realita má víc vrstev než jen tu praktickou. Že jeden den může být obyčejný a přitom v něm něco uvnitř tiše praskne. Že město, les, muzeum, prázdný pokoj nebo cesta vlakem nejsou jen místa, ale nádoby na myšlenky.
Murakamiho svět je plný meziprostorů. A RM je člověk meziprostorů.
Mezi rapperem a poetou.
Mezi idolem a autorem.
Mezi leaderem a člověkem, který se sám hledá.
Mezi pódiem a galerií.
Mezi velkou slávou a potřebou ticha.
Mezi „mám odpovědět novináři“ a „radši bych teď deset minut sledoval světlo na podlaze“.
Proto se Murakami v RMově krajině nezdá jako náhodná položka. Je to jeden z těch autorů, kteří dávají jazyk osamělému pohybu. Ne vždycky přímý. Ne vždycky vysvětlený. Ale citelný.
Lola glosuje: „Murakami je autor, u kterého jde člověk normálně do kuchyně a najednou skončí v jiné dimenzi, kde hraje jazz, někdo ztratil kočku a realita má podezřele volné švy. Takže ano, k RM to sedí až nepříjemně dobře.“
Almond, emoce a lidé, kteří neumějí cítit „správně“
Román Almond od Sohn Won-pyung se často objevuje v seznamech knih spojených s RM a BTS. Je to příběh chlapce, který má potíže prožívat některé emoce způsobem, jaký okolí očekává. A tohle téma je pro RMův svět překvapivě výstižné.
Protože RM se často pohybuje kolem otázky: co znamená cítit? Co znamená rozumět sobě? Co znamená být člověk mezi ostatními lidmi, když tvoje vnitřní prožívání není vždycky snadno čitelné? Jak se dá přiblížit druhému člověku, když ti chybí správná slova, správný výraz nebo správný interní manuál?
Kdyby existoval manuál k emocím, stejně by byl pravděpodobně špatně přeložený, příliš dlouhý a kapitola „jak nemít úzkost ve tři ráno“ by chyběla.
BTS hodně pracují s emocemi, ale ne vždycky romanticky. Jejich svět není jen „miluju tě“ a „chybíš mi“. Je tam strach, pocit prázdna, tlak, ztráta, zmatek, vnitřní tma i snaha zůstat napojený na druhé, i když kabely duše občas vypadají jako po útoku kočky.
V tomhle smyslu je Almond krásný příklad knihy, která se ptá, jak se lidé učí cítit a jak se učí rozumět jiným. Ne jako jednoduchá lekce empatie s usměvavým plakátem. Spíš jako bolestivější proces, ve kterém člověk zjišťuje, že emoce nejsou ozdoba, ale komunikační systém. A někdy se zasekne.
RM jako autor a čtenář k takovým otázkám přirozeně směřuje. Ne proto, že by potřeboval všechno analyzovat chladně. Naopak. Protože emoce bere vážně. A když bereš emoce vážně, začne tě zajímat i to, proč je někdy neumíme nést.
Knihy o umění: když se slovo potká s obrazem
RMova literatura není jen románová nebo filozofická. Patří do ní i knihy o umění. A to je pro jeho svět zásadní. RM není jen čtenář slov. Je také pozorovatel obrazů, tvarů, prostorů a materiálů. Muzea a galerie jsou pro něj stejně důležité jako knihovny.
Knihy o umění fungují jinak než romány. Nevyprávějí jen příběh. Učí dívat se. A dívat se je u RM důležité. Jeho estetika často není založená na okamžitém efektu, ale na pozornosti. Na tom, že si všimneš barvy, povrchu, prázdna, rytmu v prostoru. Na tom, že obraz nemusí být hlučný, aby tě zasáhl.
To se krásně propojuje s jeho módou i hudbou. RM často tíhne k věcem, které mají strukturu a klid: přírodní materiály, jednoduché tvary, galerie, keramika, dřevo, kov, zemité tóny, tichý luxus bez ohňostroje. Knihy o umění mu dávají jazyk pro svět, který se neříká jen větou, ale také linií, plochou, světlem a tichem.
A tady se RM stává dokonale BeadCulture. Protože jeho svět jde číst přes materiály.
Papír.
Kámen.
Dřevo.
Kov.
Plátno.
Keramiku.
Ticho.
Věci, které nemusejí křičet, aby měly váhu. Věci, které se netváří jako „koukej na mě“, ale spíš jako „sedni si, možná se něco stane“.
Lola glosuje: „RM je typ člověka, který se podívá na prázdnou stěnu v galerii a my ostatní radši ztichneme, protože je možné, že právě sleduje rozhovor mezi prostorem a vlastní duší. Já bych tam viděla flek po hřebíku. Proto nejsem RM.“
Literatura jako protiváha slávy
Sláva je hlasitá. I když se tváří krásně. Sláva je světla, reakce, fanoušci, komentáře, rekordy, kritika, očekávání, cestování, povinnost být vidět, povinnost něco znamenat a občas i povinnost tvářit se odpočatě, když tvoje duše vypadá jako otevřených 47 záložek v prohlížeči.
Pro RM, který je navíc leaderem BTS a často přebírá roli člověka, který má věci formulovat za skupinu, musí být tahle hlasitost obrovská. Nejen hudebně. Existenciálně. Svět neustále něco chce. Odpověď. Význam. Směr. Názor. Větu. Vysvětlení. Symbol.
Literatura proti tomu staví úplně jiný princip.
V knize není dav. Je tam vztah jednoho člověka s textem. Nikdo neví, na které větě se zastavíš. Nikdo nevidí, co si podtrhneš. Nikdo nehodnotí, jestli jsi stránku pochopil správně. Čtení je soukromé i ve chvíli, kdy se potom stane veřejnou inspirací.
Tohle soukromí je důležité. RM může být veřejný člověk, ale literatura mu dovoluje existovat i mimo pohled. Může být čtenář, ne celebrita. Může být někdo, kdo se ztrácí v cizím odstavci. Může být člověk, který nepotřebuje mít odpověď hned.
A možná právě proto jeho vztah ke knihám tolik rezonuje. Fanoušci v něm nevidí jen idola, který čte. Vidí člověka, který si přes čtení chrání vnitřní prostor.
A v době, kdy se všechno sdílí, natáčí, komentuje a někdo by nejradši analyzoval i způsob, jakým člověk drží hrnek, je vnitřní prostor skoro revoluční věc.
Lola glosuje: „Čtení je pro RM možná poslední místo, kde po něm nikdo nechce headline. Jen stránka, věta a klid. A pak samozřejmě ARMY, které tu knihu najdou za sedm minut. Ale to už je jiný druh folkloru.“
Jak knihy ovlivňují RMovy texty
Bylo by příliš jednoduché říct: RM přečetl tuhle knihu, a proto napsal tuhle skladbu. Takhle tvorba většinou nefunguje. Inspirace není účtenka. Nejde říct „jedna kapitola = jeden verš“. Knihy spíš mění způsob, jak člověk myslí. A to je mnohem hlubší.
Čtení učí vrstvit významy. Učí, že jedna emoce může mít více odstínů. Učí, že člověk může být současně viník i oběť, silný i křehký, milující i ztracený. Učí, že symbol není ozdoba, ale zkratka do hlubšího prostoru. Učí, že ne všechno se musí vysvětlit hned a naplno.
RMovy texty často pracují právě takhle. Mají v sobě otázky, vrstvy, vnitřní dialog, pohyb mezi osobním a obecně lidským. Někdy jsou přímé, jindy spíš meditativní. Někdy působí jako zápisník. Někdy jako dopis. Někdy jako rozhovor s verzí sebe sama, která ještě nedošla domů, protože se cestou zastavila v knihkupectví.
Literatura v tomhle není dekorace. Není to petrželka na okraji talíře, kterou tam někdo položil, aby to vypadalo kulturně. Je to trénink citlivosti. A RM je člověk, který citlivost proměňuje v jazyk.
A jazyk pak v hudbu.
A hudba pak v něco, kvůli čemu lidé sedí ve dvě ráno na posteli a říkají: „Dobře, takže já dnes nebudu spát a budu přemýšlet o sobě. Výborně. Děkuji, Namjoone.“
Lola glosuje: „Čtení u RM funguje jako koření, ale ne takové, co nasypeš navrch, aby to vypadalo draze. Spíš jako vývar. Dlouho se vaří, není moc vidět, ale bez něj by to celé chutnalo ploše. A možná by tam plavala mrkev bez smyslu.“
RM jako čtenář, který inspiroval čtenáře
Jedna z nejhezčích věcí na RMově vztahu ke knihám je, že inspiroval mnoho fanoušků ke čtení. A to není maličkost. Popová hvězda, která přivede lidi k literatuře, je kulturně zajímavý úkaz. Ne proto, že by fanoušci neuměli číst bez něj. Ale protože RM ukazuje, že čtení může být součást života moderního člověka, ne jen školní povinnost, intelektuální póza nebo aktivita, kterou člověk dělá proto, aby měl pokoj od obrazovky a pak stejně po pěti minutách kontroloval telefon.
Když RM zmíní knihu, fanoušci ji hledají. Když je viděn s knihou, vznikají seznamy. Když se nějaký text propojí s BTS tématem, lidé začnou číst, porovnávat, diskutovat, zakládat čtenářské kluby a sdílet vlastní dojmy. To je krásné. Fandom se tím mění v čtenářskou komunitu.
A ano, někdy je v tom trochu chaosu. Někdo si koupí knihu, protože ji četl RM, a zjistí, že místo lehkého večerního čtení dostal existenciální nálož o lidské bolesti. Někdo otevře Han Kang a za půl hodiny hledá deku, čaj a důvod, proč je svět tak těžký. Někdo si pustí BTS a skončí u Camuse. To se prostě stává. Popkultura je někdy nenápadná past s pěkným beatem.
Ale právě to je zajímavé. RM posouvá fanouškovství směrem k širší kultuře. Knihy, umění, muzea, poezie, filozofie. Najednou fandom není jen sledování idolů. Je to brána do myšlení.
A to je moc hezké.
Trochu nebezpečné pro peněženku, protože knihy, lístky do muzeí a pěkné záložky nejsou zadarmo, ale hezké.
Čtenářský styl RM: co z něj poznáme
Když se podíváme na knihy, které se s RM pojí, vidíme několik opakujících se tónů. Zajímá ho identita. Zajímá ho samota. Zajímá ho společnost. Zajímá ho bolest, která není jen soukromá. Zajímá ho umění. Zajímá ho vztah mezi člověkem a světem, mezi jazykem a zkušeností, mezi veřejným obrazem a skutečným já.
To je velmi konzistentní s tím, jak působí v BTS. RM není jen člověk, který dobře mluví. Je to člověk, který se dlouhodobě snaží rozumět. A čtení je jedna z cest, jak se chápání trénuje. Ne jako sval v posilovně, kde za měsíc vidíš výsledek na fotce. Spíš jako kořeny stromu. Nevidíš je, ale drží.
Jeho čtenářský svět také ukazuje, že RM nemá rád jen jednu polohu. Nejde jen po „chytrých knihách“, aby vypadal chytře. V seznamech kolem něj najdeme romány, poezii, eseje, filozofii, knihy o umění, korejskou literaturu, klasiku, moderní texty i knihy, které se dotýkají každodenní psychiky.
To je důležité.
RM není intelektuální vitrína.
Je to člověk, který si skládá vlastní mapu.
A mapa nemusí být symetrická. Mapa má vést. Někdy přes galerii, někdy přes bolest, někdy přes les a někdy přes román, po kterém člověk zavře knihu a chvíli jen podezřele mlčí.
Lola glosuje: „RMův čtenářský styl není: přečtu si něco chytrého a budu vypadat moudře. Spíš: přečtu si něco chytrého, ono mě to rozhodí, já z toho udělám vnitřní krajinu a za tři roky možná vznikne text, který někomu zachrání večer. Normální pracovní postup básníka chaosu.“
Proč to sedí právě k RM
Každý člen BTS má svůj způsob, jak otevírá svět. Jin přes humor a něhu. SUGA přes syrovost a pravdivost. j-hope přes pohyb a světlo, které není povrchní. Jimin přes tělo a emoci. V přes zvláštní estetickou frekvenci. Jungkook přes výkon, instinkt a růst před očima světa.
RM otevírá svět přes jazyk.
A literatura je domov jazyka. Ne jediný, ale jeden z nejsilnějších. U RM se slovo stává nástrojem sebepoznání. Může být rapovým úderem, něžnou větou, veřejným projevem, poznámkou v zápisníku, názvem alba nebo otázkou, která se vrací v jiné podobě a tváří se, že jen prochází kolem.
Proto je RM a literatura tak silné téma. Ne proto, že „idol čte knihy, jak nečekané“. To by bylo málo. A trochu urážka všech idolů i knihoven.
Ale proto, že u něj čtení zjevně patří k tomu, jak se dívá na svět. A když rozumíme jeho čtenářskému světu, lépe rozumíme i jeho hudbě, rozhovorům, estetice a tomu zvláštnímu klidu, který není prázdný, ale plný myšlenek.
U RM ticho není prázdnota.
Je to místnost, kde právě sedí tři otázky, jedna metafora a možná keramický hrnek.
Lola glosuje: „RM je člověk, který ti připomene, že slova nejsou jen výplň mezi refrény. Slova jsou nástroje. Někdy žebřík. Někdy nůž. Někdy deka. Někdy zrcadlo, kterému se fakt nechceš podívat do očí. A někdy malý papírový klíč od dveří, o kterých jsi nevěděla, že je máš v hlavě.“
BeadCulture čtení RM: knihovna jako estetika
Z BeadCulture pohledu je RM skoro samostatná estetika. Knihovna, galerie, příroda, zápisník, zemité barvy, klidné šperky, přírodní materiály, stříbro, kámen, dřevo, keramika, kabát, pomalá procházka, věta podtržená tužkou. To všechno tvoří obraz, který jde převést do stylu, moodboardu i šperkové inspirace.
RM literatura není jen seznam knih. Je to nálada.
Šperk podle RM by nebyl hlasitý. Byl by tichý, ale ne bezvýznamný. Matný kov. Jaspis. Achát. Dřevo. Možná přívěsek jako malá záložka. Prsten, který nevypadá jako dekorace, ale jako myšlenka uzavřená do kruhu. Barvy lesa, papíru, inkoustu, kamene a galerijního světla.
Něco, co neřve: „Vidíš mě?“
Spíš něco, co šeptá: „Četla jsi mě?“
A to je přesně RM.
Tohle je rozdíl mezi běžným článkem „jaké knihy RM četl“ a BeadCulture článkem. My nechceme jen odškrtnout tituly. Chceme pochopit, jaký svět kolem nich vzniká. Protože RM není seznam. RM je atmosféra.
A knihy jsou v té atmosféře něco jako lampy. Nesvítí agresivně. Ale bez nich by krajina byla úplně jiná.
Orla Křen glosuje: „RM estetika je tichý šperk položený vedle rozečtené knihy. Nic se netřpytí hystericky, nikdo nekřičí, ale stejně máš pocit, že se v místnosti děje něco zásadního. Podezřelé. Krásné. Schvaluji.“
Kde začít, když chceš číst po RM
Začít můžeš několika směry. Chceš-li korejskou společenskou bolest, sáhni po Kim Jiyoung, Born 1982 nebo Human Acts. Chceš-li dospívání, identitu a stín, zkus Demiana. Chceš-li existenciální zvláštnost, podívej se po Camusovi nebo Kafkovi. Chceš-li melancholické meziprostory, zkus Murakamiho. Chceš-li emoce a schopnost cítit jinak, otevři Almond. Chceš-li RMovu galerijní stránku, hledej knihy o umění, vizuální kultuře a autorech, které ho zajímají.
Ale jedna rada: neber RMův čtenářský svět jako povinný seznam. Není to školní osnova. Nemusíš přečíst všechno, aby ses považoval/a za „správnou“ ARMY. Čtení podle RM má smysl jen tehdy, když z toho neuděláš další výkon.
Knihy nejsou sběratelské kartičky duše.
Vyber si jednu. Ne podle toho, která vypadá nejvíc intelektuálně, ale podle toho, která tě volá. Možná teď potřebuješ knihu o samotě. Možná o společnosti. Možná o umění. Možná o bolesti. Možná jen větu, která tě na chvíli podrží. Možná jen potřebuješ koupit knihu, nechat ji měsíc ležet na stole a zvykat si na její přítomnost. I to je fáze. Neodsuzujeme. Jen se na ni práší.
RMův čtenářský svět není závod.
Je to pomalá chodba.
A některé dveře se otevřou až ve správný čas.
Lola glosuje: „Nečti podle RM tak, jako bys plnila fandomový daňový formulář. Čti jako člověk, který si jde najít větu, co ho trochu zachrání. A když tě místo záchrany rozloží, dej si čaj. Literatura má někdy zvláštní smysl pro humor.“
Závěr: RM čte, protože hledá
RM a literatura nejsou módní kombinace. Nejsou to brýle, kabát a kniha položená vedle kávy tak, aby to vypadalo jako „hluboké ráno v Soulu“. Jsou součást jednoho většího pohybu: hledání sebe, jazyka, ticha, smyslu a způsobu, jak zůstat člověkem uprostřed obrovského hluku.
Knihy mu dávají prostor, kde nemusí být jen leader, idol, rapper, producent ani veřejná osobnost. Může být čtenář. A čtenář je krásně lidská role. Sedí, mlčí, obrací stránku a nechává svět chvíli mluvit jiným hlasem.
Knihy, které se s RM pojí, ukazují, že jeho svět není mělký ani náhodný. Je plný společnosti, bolesti, umění, identity, filozofie, samoty a jemných pokusů pochopit, co znamená být skutečný. A právě proto jeho texty často působí jako víc než hudba. Jako poznámky z cesty, kterou ještě pořád jde.
RM nečte proto, aby měl hotové odpovědi.
Čte, protože otázky jsou příliš velké na to, aby je člověk nesl bez pomoci.
A někdy je tou pomocí kniha.
Tichá, papírová, nenápadná. Leží na stole, nikomu se nevnucuje, ale když ji otevřeš, může ti změnit vnitřní počasí. Někdy na jaro. Někdy na bouřku. Někdy na mlhu tak hustou, že v ní najdeš sám sebe, jak stojíš vedle věty a říkáš: aha.
Lola na závěr: „RM je důkaz, že kniha může být kompas, deka, zrcadlo i malá kulturní past. Otevřeš stránku kvůli Namjoonovi a najednou řešíš vlastní život, korejskou literaturu, Camuse, osamělost a proč by prsten z matného stříbra možná vypadal jako podtržená věta. Normální úterý. Velmi BeadCulture. Lehce nebezpečné. Doporučuji.“
Domovoj: kdo v noci hlídá dům, zvířata a tvoje špatná rozhodnutí
Když dům v noci vrže, ale dřevo se odmítá přiznat Každý dům vydává zvuky. Trámy pracují, topení klepe, lednice si uprostřed noci povzdechne jako účetní před uzávěrkou a kočka z vedlejší místnosti shodí něco, co tam podle fyzikálních zákonů vůbec nemohlo stát. Jenže naši předkové měli ještě jednu možnost. Za pecí žije někdo malý, chlupatý,…
Keep reading
Kdo je RM: leader BTS, básník chaosu a člověk, který přemýšlí nahlas
RM není jen leader BTS. To by bylo příliš jednoduché a on je člověk, u kterého jednoduchost často dostane batoh, mapu a odejde meditovat do muzea. Je rapper, autor, producent, čtenář, milovník umění, tichý sběrač myšlenek, veřejný mozek BTS a muž, který dokáže v jednom rozhovoru mluvit o identitě, nejistotě, poezii, odpovědnosti a pak někde…
Keep reading 
Polednice: kdo přichází, když slunce stojí nejvýš
Když je venku takové ticho, až i obilí něco tají Půlnoc má skvělý marketing. Tma, sovy, hřbitovy, měsíc, větve škrábající do okna. Člověk od ní čeká potíže. Ale poledne? To se tváří nevinně. Slunce svítí, slepice se motají po dvoře, oběd se připaluje a někdo v dálce velmi hlasitě tvrdí, že „to vedro letos ještě…
Keep reading Zjistěte více z Bead Culture by Lola Tralala
Přihlaste se k odběru a dostávejte nejnovější příspěvky do své e-mailové schránky.