Lola glosuje:
„Kdyby se africká královna, komiksový kreslíř, vesmírná loď, zlatý lev a krabice neonových fixů rozhodli založit vlastní civilizaci, nejspíš by vypadala nějak takhle. A upřímně? Pořád by dávala větší smysl než některé módní přehlídky.“
Představ si, že stojíš uprostřed města budoucnosti. Nad hlavou ti září obří geometrická slunce, která vypadají jako spojení satelitní antény a posvátného symbolu. Na stěnách budov se vlní portréty žen s korunami připomínajícími hvězdné mapy. Po ulicích procházejí lidé v oděvech pokrytých znaky, které vypadají současně starověce i futuristicky. Na náměstí stojí lev složený ze zlata, tyrkysu a světelných linií. Neřve. Jen se tváří, jako by vlastnil polovinu galaxie a druhou polovinu měl právě v plánu koupit.
A zvláštní je, že to celé nepůsobí jako sci-fi. Spíš jako vzpomínka na budoucnost. Jako svět, který ještě neexistuje, ale přesto máš pocit, že ho nějak znáš. Přesně tady začíná Afrofuturistický Pop Art – estetika, která si vzala africké kulturní dědictví, posadila ho do rakety, přidala komiksovou energii, monumentální šperky, neonové barvy a představivost bez bezpečnostních pásů.
Výsledek připomíná něco mezi galerií moderního umění, královským dvorem roku 3000 a snem, který si budoucnost zapsala do deníku a omylem ho nechala otevřený na stole.
Budoucnost, která nezapomněla na své kořeny
Když se řekne budoucnost, většina lidí si představí sklo, kov, roboty, umělou inteligenci a města plná obrazovek. Když se řekne tradice, vybaví se nám historie, řemesla, příběhy předků a kulturní dědictví. V běžném vyprávění stojí tyto dva světy proti sobě. Minulost je vzadu, budoucnost vpředu a jedna musí ustoupit druhé.
Afrofuturismus si ale myslí, že je to nesmysl. Místo aby minulost zamkl do muzea a budoucnost posadil na trůn, postaví mezi nimi most. A po tom mostě pak chodí oběma směry. Bere symboly, příběhy, hudbu, umění, šperky i mytologie a ptá se jednoduchou, ale fascinující otázku: Co kdyby tohle všechno pokračovalo dál?
Ne dalších deset let. Ne jednu generaci. Ale dalších dvě stě, pět set nebo tisíc let.
Jak by vypadaly vesmírné lodě inspirované tradičními vzory? Jaké příběhy by se vyprávěly dětem na koloniích vzdálených světelná léta od Země? Jaké šperky by nosili lidé v civilizaci, která nikdy nezapomněla na své kořeny, ale současně se nebála dívat ke hvězdám?
Právě z těchto otázek vyrůstá Afrofuturistický Pop Art. A odpovídá na ně tím nejméně skromným způsobem, jaký si lze představit. Nešeptá. Neposílá nenápadné náznaky. Přichází v záři zlata, tyrkysu, purpuru a neonové růžové a bez zaváhání ti oznámí, že představivost nemá horní hranici.
Proč působí jako vizuální výbuch
Existují estetiky, které milují béžovou. Existují estetiky, které se zamilovaly do šedé. A pak jsou tu směry, které se snaží být tak minimalistické, až člověk občas přemýšlí, jestli se na obrázek dívá správně. Afrofuturistický Pop Art na to reaguje přibližně tak, že otevře obrovskou krabici s barvami, vysype ji doprostřed místnosti a prohlásí: „To je hezké. My si vezmeme všechny.“
Tyrkys se potkává s fialovou. Zlato září vedle černé. Oranžová se hádá s růžovou a elektrická modř se chová, jako by jí patřila polovina vesmíru. Na první pohled to může působit jako chaos, ale tenhle chaos je překvapivě promyšlený. Funguje podobně jako orchestr. Když slyšíš všechny nástroje najednou, můžeš mít pocit, že se děje příliš mnoho věcí. Když se ale zaposloucháš, začneš slyšet rytmus.
Stejně fungují i afrofuturistické obrazy. Barvy tu nejsou proto, aby byly hezké. Jsou tu proto, aby byly nezapomenutelné. Každý kontrast vytváří energii. Každý odstín nese emoci. A každá kombinace má za úkol vyvolat pocit, že ses právě ocitla ve světě, kde je představivost důležitější než pravidla.
Možná právě proto tato estetika působí tak živě. Nesnaží se schovat do pozadí. Nečeká, až si jí někdo všimne. Vstoupí do místnosti, rozsvítí všechna světla a ještě se zeptá, proč jich nebylo víc.
Když symboly odmítají mlčet
Po chvíli si ale začneš všímat něčeho jiného. Pod všemi těmi barvami, korunami, maskami a geometrickými tvary se skrývá další vrstva. A právě ta bývá často důvodem, proč se lidé k afrofuturistickým obrazům vracejí znovu a znovu.
Afrofuturistický Pop Art je doslova posedlý symboly.
Geometrické vzory, adinkra znaky, masky, zvířata, slunce, planety, oči, koruny nebo tvary připomínající hvězdné mapy se tu objevují neustále. A téměř nikdy nejsou jen dekorací. Nevyplňují prázdné místo. Nejsou tapetou. Jsou součástí vyprávění.
Lev nemusí být jen lvem. Může představovat odvahu, vedení, ochranu nebo sílu komunity. Kruh nemusí být geometrický tvar. Může symbolizovat koloběh života, kontinuitu nebo propojení minulosti s budoucností. A maska nemusí skrývat identitu. Naopak ji může odhalovat.
Právě proto působí mnoho afrofuturistických děl jako hádanky. Člověk se na ně podívá jednou a vidí barvy. Podívá se podruhé a všimne si detailů. Podívá se potřetí a začne chápat, že každý symbol něco říká.
Orla Křen by se na takový obraz chvíli dívala, poklepala na svůj mluvící kámen a nakonec by suše poznamenala:
„Tohle není obrázek. To je hádanka převlečená za umění.“
A ten kámen by s ní pravděpodobně souhlasil.
Šperky, které vypadají jako artefakty z roku 3000
Jestli existuje místo, kde se Afrofuturistický Pop Art cítí opravdu doma, pak jsou to šperky. A teď nemyslíme šperky ve smyslu „něco, co si vezmu k šatům“. Mluvíme o špercích, které mají ego vlastní planety. O náhrdelnících, které vypadají, jako by je nosila královna mezihvězdného impéria. O náušnicích připomínajících antény zachytávající zprávy z galaxií, jejichž jména se nevejdou ani na astronomickou mapu.
Právě tady začíná být afrofuturismus pro milovníky korálků nebezpečně návykový. Člověk si původně přijde pro inspiraci a o hodinu později sedí na Pinterestu mezi obrázky monumentálních límců, korálkových konstrukcí a korun, které vypadají, jako by je navrhoval tým složený z archeologa, módního návrháře a lehce šíleného hvězdáře.
Na první pohled přitom mnoho těchto šperků působí neuvěřitelně futuristicky. Když se ale podíváš blíž, začneš nacházet známé stopy. Korálky. Mosaz. Zlato. Tradiční geometrické motivy. Vrstevnaté náhrdelníky. Symbolické tvary. Věci, které se v různých podobách objevují v afrických šperkařských tradicích už po generace.
A pak přijde afrofuturismus a udělá to, co umí nejlépe.
Položí si otázku:
„Co kdyby tohle všechno pokračovalo dalších pět set let?“
Najednou se tradiční kruh promění v orbitu planety. Korálkový vzor začne připomínat digitální kód. Koruna vypadá jako satelitní stanice a náhrdelník jako mapa hvězdné soustavy. Je to trochu, jako kdyby se šperkař, archeolog a návrhář vesmírných lodí rozhodli spolupracovat na jednom projektu a odmítli dělat kompromisy.
Ruby Decibel by si při pohledu na takový náhrdelník teatrálně přiložila ruku na srdce a vykřikla:
„Tohle není šperk. Tohle je hlavní role a všichni ostatní jsou komparz.“
A tentokrát by vůbec nepřeháněla.
Pop Art, ale úplně jinak
Slovo „pop-art“ v názvu rozhodně není náhoda. Když se řekne pop-art, většině lidí se vybaví obrazy Andyho Warhola, komiksy Roye Lichtensteina nebo galerie plné předmětů, které někdo vytáhl ze supermarketu a záhadným způsobem proměnil v umění. Klasický pop-art miloval reklamu, celebrity, masovou kulturu a vše, co bylo okamžitě rozpoznatelné. Bavilo ho brát obyčejné věci a dělat z nich ikony.
Afrofuturistický Pop Art si z tohoto světa bere jednu velmi důležitou vlastnost – odvahu být hlasitý. Také chce být vidět. Také miluje výrazné barvy, silné kontrasty a obrazy, které člověka zastaví uprostřed scrollování. Jenže tady podobnost téměř končí.
Místo plechovek od polévky přicházejí masky. Místo reklamních sloganů symboly. Místo celebrit archetypy. Místo konzumní kultury kulturní paměť. A místo fascinace nakupováním nastupuje fascinace identitou, historií a představivostí.
Je to trochu, jako kdyby se klasický pop-art vydal na dlouhou cestu kolem světa. Cestou nasbíral mýty, korálky, africké symboly, hvězdné mapy, příběhy předků a několik velmi odvážných představ o budoucnosti. Když se pak vrátil, nebyl už stejný.
Právě proto afrofuturistické obrazy často působí mnohem vrstevnatěji než běžný pop-art. Na první pohled tě zaujmou barvy. Na druhý šperky. Na třetí začneš luštit symboly. A na čtvrtý si uvědomíš, že se vlastně díváš na vizuální rozhovor mezi minulostí a budoucností.
Někde mezi tím vším se navíc stane zvláštní věc. Přestaneš řešit, jestli se díváš na umění, módu, design nebo sci-fi. Protože Afrofuturistický Pop Art si z podobných škatulek příliš hlavu nedělá. Prostě si vezme, co se mu líbí, a postaví z toho vlastní vesmír.
Není to totéž co Afropunk
Tady se často plete jedna věc.
Afropunk a Afrofuturistický Pop Art vypadají na první pohled jako příbuzní. A vlastně jsou. Oba směry pracují s identitou, kulturními kořeny, odvahou být jiný a odmítáním stereotypů. Jenže každý z nich si vybral trochu jinou cestu.
Afropunk je rebel.
Je hlučný, syrový a někdy schválně nepohodlný. Má blízko k undergroundové hudbě, alternativní módě, DIY kultuře a protestní energii. Když vstoupí do místnosti, máš pocit, že přišel zpochybnit pravidla, přehodit stůl a zeptat se, kdo vlastně rozhodl, že to tak musí být.
Afrofuturistický Pop Art je odvážný také, ale používá jinou zbraň.
Představivost.
Zatímco Afropunk často upozorňuje na problémy současnosti, Afrofuturistický Pop Art se mnohem častěji dívá za horizont. Místo otázky „Proti čemu bojujeme?“ si klade otázku „Co všechno bychom mohli vytvořit?“
To neznamená, že by byl méně důležitý nebo méně politický. Jen pracuje s jinou energií. Místo aby rozsvítil reflektor na praskliny ve zdi, začne za tou zdí stavět celé nové město.
Rozdíl je vidět i ve vizuální stránce. Afropunk bývá temnější, syrovější a více propojený s hudební scénou. Afrofuturistický Pop Art naopak miluje zářivé barvy, monumentální šperky, futuristické symboly a obrazy, které vypadají jako plakáty z budoucnosti.
Roxy Riot by k tomu nejspíš odložila kleště, pokrčila rameny a prohlásila:
„Afropunk kopne systém do holeně. Afrofuturistický Pop Art si postaví vlastní galaxii a systém nechá stát před vchodem.“
A upřímně? Lépe se to vysvětluje těžko.
A není to ani královský afrofuturismus
Dalším blízkým příbuzným je Afrofuturistická královská estetika. Pokud sis někdy prohlížela obrázky inspirované světem Wakandy, futuristickými monarchiemi nebo královskými dvory budoucnosti, pravděpodobně už víš, o čem je řeč.
Královský afrofuturismus miluje majestát.
Miluje trůny.
Miluje koruny.
Miluje paláce, ceremoniály a všechno, co působí velkolepě.
Jeho svět připomíná vesmírné impérium, které má vlastní hymnu, vlastní armádu a minimálně tři budovy tak monumentální, že by z nich architekt dostal závrať.
Afrofuturistický Pop Art si z tohoto světa občas něco půjčí. Koruny, zlato, monumentální šperky nebo královské siluety se zde objevují poměrně často. Jenže zatímco královský afrofuturismus vstupuje do místnosti jako císař na slavnostním ceremoniálu, Afrofuturistický Pop Art přichází jako karneval z budoucnosti.
Nebojí se humoru.
Nebojí se komiksové nadsázky.
Nebojí se experimentovat.
Klidně vedle posvátného symbolu postaví neonový nápis. Vedle královské koruny umístí geometrického lva v barvách, které by většina interiérových designérů považovala za osobní útok.
Je to svět, kde může být něco současně majestátní i hravé. Posvátné i zábavné. Vznešené i trochu bláznivé.
Ruby Decibel by si při pohledu na oba směry nejspíš upravila péřové boa a poznamenala:
„Královský afrofuturismus přichází na galavečer. Afrofuturistický Pop Art ho promění v festival.“
Proč ho internet miluje
V době nekonečného scrollování je pozornost vzácná věc. Každý den kolem nás proletí tisíce obrázků. Většinu zapomeneme během několika sekund. Některé ale zůstanou.
Afrofuturistický Pop Art patří mezi ně.
Nejen proto, že je barevný. Nejen proto, že je výrazný. Ale protože nabízí něco, co je dnes překvapivě vzácné.
Naději.
To může znít trochu pateticky, ale zkus se podívat na většinu moderního sci-fi. Rozpadající se města. Korporace ovládající svět. Šedivé ulice osvětlené studenými reklamami. Budoucnost často vypadá jako místo, kde by člověk nechtěl ani parkovat.
Afrofuturistický Pop Art nabízí jinou možnost.
Představuje budoucnost jako prostor tvořivosti. Jako místo, kde technologie nemusí ničit kulturu, ale naopak ji podporovat. Kde tradice nezmizely pod nánosem pokroku, ale našly nový způsob existence. Kde vedle sebe mohou stát dávné symboly, korálkové náhrdelníky, digitální umění i sny o světech, které ještě nebyly objeveny.
Možná právě proto si lidé tyto obrazy ukládají na Pinterest. Možná proto se objevují na Instagramu, v módních editoriálech, hudebních videoklipech i digitálním umění. Nejen proto, že jsou krásné. Ale protože připomínají, že budoucnost nemusí být chladná, sterilní a bezejmenná.
Může být barevná.
Může být živá.
A může mít duši.
Estetika, která se nebojí snít
Možná právě proto působí Afrofuturistický Pop Art jako exploze.
Ne proto, že by něco ničil. Na internetu už máme dost světů, kde všechno hoří, rozpadá se nebo je ovládáno korporací s logem připomínajícím zubní pastu pro roboty. Afrofuturistický Pop Art jde opačným směrem. Místo aby budoucnost strašil, zkouší si s ní hrát.
Představuje svět, kde se technologie nemusí rozvést s tradicemi. Kde si hologramy a příběhy předků nepřekážejí. Kde korálkový náhrdelník může být současně starobylý i futuristický. Kde maska není pozůstatkem minulosti, ale mapou k budoucnosti.
A když se na afrofuturistické obrazy díváš dost dlouho, začneš mít zvláštní pocit. Přestanou vypadat jako fantazie. Začnou působit jako vzpomínka. Jako sen, který si budoucnost zapsala do deníčku a omylem ho nechala otevřený na stole.
Najednou už nevidíš jen koruny, lvy, symboly a neonové barvy. Vidíš možnost. Svět, ve kterém pokrok nevypadá jako sterilní kancelář plná šedých monitorů, ale jako oslava kreativity, kultury a lidské schopnosti představovat si nemožné věci.
A upřímně?
To je dnes skoro revoluční představa.
Protože zatímco polovina sci-fi se nás snaží přesvědčit, že budoucnost bude depresivní betonová kostka s předplatným na kyslík, Afrofuturistický Pop Art se jen usměje, vytáhne z kapsy zlatého lva, posadí mu na hlavu korunu ze souhvězdí a řekne:
„Ne. Zkusme něco zajímavějšího.“
Lola glosuje:
„A jestli ti připadá, že je to celé trochu moc, počkej, až se dostaneme k afrofuturistickým náušnicím. Některé vypadají, jako by vedly vlastní civilizaci. A upřímně? Dost možná ji vedou lépe než někteří politici.“ 😏✨📿🌍🚀
Domovoj: kdo v noci hlídá dům, zvířata a tvoje špatná rozhodnutí
Když dům v noci vrže, ale dřevo se odmítá přiznat Každý dům vydává zvuky. Trámy pracují, topení klepe, lednice si uprostřed noci povzdechne jako účetní před uzávěrkou a kočka z vedlejší místnosti shodí něco, co tam podle fyzikálních zákonů vůbec nemohlo stát. Jenže naši předkové měli ještě jednu možnost. Za pecí žije někdo malý, chlupatý,…
Keep reading
Kdo je RM: leader BTS, básník chaosu a člověk, který přemýšlí nahlas
RM není jen leader BTS. To by bylo příliš jednoduché a on je člověk, u kterého jednoduchost často dostane batoh, mapu a odejde meditovat do muzea. Je rapper, autor, producent, čtenář, milovník umění, tichý sběrač myšlenek, veřejný mozek BTS a muž, který dokáže v jednom rozhovoru mluvit o identitě, nejistotě, poezii, odpovědnosti a pak někde…
Keep reading 
Polednice: kdo přichází, když slunce stojí nejvýš
Když je venku takové ticho, až i obilí něco tají Půlnoc má skvělý marketing. Tma, sovy, hřbitovy, měsíc, větve škrábající do okna. Člověk od ní čeká potíže. Ale poledne? To se tváří nevinně. Slunce svítí, slepice se motají po dvoře, oběd se připaluje a někdo v dálce velmi hlasitě tvrdí, že „to vedro letos ještě…
Keep reading Something went wrong. Please refresh the page and/or try again.
Zjistěte více z Bead Culture by Lola Tralala
Přihlaste se k odběru a dostávejte nejnovější příspěvky do své e-mailové schránky.