Boho nemá rodný list. Má spíš starý kufr polepený nálepkami z několika století, z nichž některé drží jen silou vůle a historického nedorozumění. Jednu mu přilepila pařížská bohéma, další umělci a kontrakultura, další hippies, módní návrháři a festivaly, zatímco pár nálepek se na něj dostalo po cestách, které byly podstatně méně romantické, než dnes vypadají na béžovém moodboardu vedle pampové trávy.
Proto se historie boho nedá vyprávět jako pěkná rovná čára od chudého básníka přes květinové děti až k ratanovému křeslu. Dnešní boho vzniklo z několika historických vrstev, které se postupně potkávaly, rozcházely, znovu objevovaly, prodávaly za vyšší cenu a občas se navzájem tvářily, že se znají odjakživa. Pařížský bohém devatenáctého století nebyl hippie, hippie nebyl boho chic a Sienna Miller pravděpodobně nevstávala ráno s otázkou, co by na její kozačky řekl Henry Murger.
Přesto mezi nimi vedou nitky. Některé jsou skutečné, jiné jsme zpětně zauzlovali sami, protože lidé mají velkou slabost pro krásné rodokmeny a móda obzvlášť ráda objeví vlastní prababičku až poté, co začne být výhodné ji mít.
Lola Tralala: Boho je možná jediný styl, který dokázal udělat kariéru z představy, že kariéra je podezřele buržoazní záležitost.
Bohémství ještě nebylo boho — a slovo samotné má dost nepohodlnou minulost
Dnes slovem boho označujeme především estetiku: volnější siluety, vrstvení, vintage, výrazné šperky, řemeslo, textury, staré a nové věci vedle sebe, někdy festivalovou rozcuchanost a jindy interiér tak dokonale naaranžovaný, že i „náhodně pohozená“ deka evidentně absolvovala tříhodinovou poradu. Historické bohémství ale nebylo módním stylem a nikdo si nekupoval předplatné na „bohemian lifestyle starter pack“.
Šlo o způsob života, společenské prostředí a postupně také kulturní obraz lidí stojících mimo běžné měšťácké jistoty: umělců, spisovatelů, hudebníků, studentů a dalších lidí, kteří někdy konvence odmítali z přesvědčení a jindy jim prostě život odmítal dodat pravidelný příjem, stabilní bydlení a spořádanou budoucnost v jednom elegantním balíčku.
Jenže samotné slovo bohém má historii ještě starší a výrazně méně romantickou. Francouzské bohémien se po staletí používalo pro Romy a další skupiny vnímané jako kočující, přičemž označení souviselo s mylnou představou, že přišli z české Bohémie. K názvu se postupně přilepily stereotypy o tuláctví, věštění, nespoutanosti, nestálosti i kriminalitě, takže Evropa vytvořila velmi zvláštní dvojitý obraz: na jedné straně „svobodný člověk nespoutaný pravidly“, na druhé straně člověk právě za tuto údajnou nespoutanost podezřívaný, odmítaný a pronásledovaný.
Tohle je důležité rozlišit velmi přesně. Romové nevytvořili moderní boho styl, ale evropská představa pozdějšího „bohémského života“ nevznikla ve vzduchoprázdnu; část jejího slovníku a imaginace byla převzata ze stereotypů, které si většinová společnost vytvořila o Romech. Proto také dnešní výrazy typu gypsy style, gypsy boho nebo romantická „cikánská duše“ nejsou jen roztomilé synonymum pro ženu, která má ráda dlouhé sukně a nechce vědět, kde přesně nechala klíče.
Je v tom zvláštní historická ironie. Evropa nejprve skutečné lidi redukovala na představu „svobodných tuláků“, tuto představu zároveň používala k jejich stigmatizaci a později si část stejného obrazu půjčila jako romantický kostým pro vlastní umělce. Historie má někdy opravdu talent vytvořit nepořádek a potom nás nechat, ať ho o dvě stě let později třídíme do správných šuplíků.
Pařížská bohéma: z účtů za nájem se rodí legenda
V první polovině devatenáctého století rostla Paříž jako magnet pro lidi, kteří chtěli malovat, psát, hrát, diskutovat, měnit umění a pokud možno při tom neumřít hlady. Poslední bod nebyl vždy samozřejmý, což je detail, který romantické obrazy bohémství poněkud neochotně přiznávají.
Jednou z klíčových postav při vytváření obrazu pařížského bohéma byl Henry Murger, který od poloviny čtyřicátých let 19. století publikoval příběhy o mladých umělcích žijících mezi tvorbou, přátelstvím, láskou, kavárnami, dluhy a velmi experimentálním vztahem k finančnímu plánování. Jeho Scènes de la vie de bohème pomohly proměnit konkrétní zkušenost části pařížského uměleckého prostředí v kulturní legendu, která se nakonec ukázala mnohem trvanlivější než většina tehdejších nájemních smluv.
A právě tady začíná mechanismus, který bude boho provázet dál: realita se postupně mění v estetiku. Studený pokoj je v realitě prostě studený pokoj, ale literatura z něj dokáže vytvořit ateliér pod střechou, kde při poslední svíčce vzniká nesmrtelné dílo. Dluh je v realitě nepříjemný dopis, ale v legendě může působit jako důkaz, že člověk odmítl prodat duši buržoaznímu světu. Starý kabát může být výsledkem nedostatku peněz, ale o několik generací později se tentýž vzhled prodává jako „authentic distressed bohemian outerwear“ a stojí tolik, že by původnímu bohémovi pravděpodobně zaplatil nájem na několik měsíců.
Neznamená to, že bohéma byla jen póza. Řada lidí skutečně zpochybňovala společenské normy, hledala jiné formy tvorby, vztahů a života a stavěla uměleckou nebo intelektuální svobodu nad jistotu, kterou nabízela konvenčnější dráha. Jenže kulturní paměť si podobné světy ráda upravuje tak, aby se hezky vyjímaly nad krbem; víno, poezii, milence a noční rozhovory si ponechá, tuberkulózu, hlad a existenční úzkost decentně odsune mimo záběr.
Z bohéma se proto postupně nestal jen člověk. Stal se archetypem člověka, který odmítá normu, tvoří, žije po svém a nějakým způsobem vypadá, že pravidelná pracovní doba by mu způsobila vyrážku. A právě tento archetyp zdědí moderní boho mnohem víc než konkrétní šatník devatenáctého století.
Do tohoto příběhu nám pořád nakukuje také François Villon, náš oblíbený host, který přišel asi o čtyři století dřív. Villon nebyl zakladatelem bohémství a nevede od něj žádná tajná historická nit přímo k festivalovým vestám, ale jeho pozdější kulturní obraz rebelského básníka byl natolik přitažlivý, že si ho další generace rády adoptovaly do rodiny nekonformních umělců.
Je to vlastně velmi lidské. Když se nám někdo historicky hodí jako praotec rebelie, občas mu rodokmen dopíšeme tužkou sami.
Lola Tralala: Villon může na rodinnou oslavu. Jen mu prosím nikdo nevyrábějte vizitku „François Villon — zakladatel boho, s. r. o., od roku 1431“.
Montmartre a okamžik, kdy se nekonvenční život začal dát nosit
Kolektivní představivost miluje Montmartre, protože nabízí všechno, co potřebujeme k dokonalému obrazu bohéma: kopcovité ulice, ateliéry, kavárny, kabarety, kouř, malíře, básníky a absint v takovém množství, že by podle dnešní legendy musela Paříž řešit samostatnou absintovou kanalizaci. Skutečnost byla pestřejší a hlavně časově trochu jiná.
Umělci začali Montmartre ve větší míře vyhledávat především od sedmdesátých let 19. století. Přitahovaly je nižší nájmy, dostupné prostory, světlo, částečně venkovský charakter čtvrti a později také hustý společenský a noční život. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se z Montmartru stalo jedno z nejvýraznějších center uměleckého života, ale neměli bychom ho zpětně přestěhovat o několik desetiletí dřív jen proto, že se nám tam hezky vejde Murger.
Pro dějiny boho je ale důležitější jiná změna: bohéma začíná být viditelná. Neexistovala jednotná uniforma a žádný pařížský úřad nevydával „povolení k bohémství“ po předložení sametové vesty, ale nekonvenční prostředí se postupně spojovalo s vizuálními signály: volnějšími nebo nezvyklými oděvy, staršími kusy, výraznými doplňky, historizujícími prvky a různou mírou záměrné či ekonomicky vynucené neuhlazenosti.
Jakmile dokáže společnost určitý způsob života poznat podle fotografie, móda stojí za dveřmi. Část vzhledu vznikala z reality, část ze sebevyjádření a část z pózy, protože žádná alternativa není natolik alternativní, aby se v ní dříve či později neobjevil člověk, který velmi pečlivě přemýšlí, jak má jeho spontánnost správně vypadat.
To je jeden z nejtrvalejších paradoxů boho. Styl má působit, že vznikl přirozeně z osobnosti, života, cest a náhodných objevů, i když dotyčný možná strávil čtyřicet minut rozhodováním, který ze sedmi téměř identických šálů vypadá nejméně rozhodovaně.
A právě zde se původní způsob života začíná měnit v obraz způsobu života. Jakmile existuje obraz, může ho někdo převzít, napodobit, upravit, prodat a jednou také přidat do katalogu vedle konferenčního stolku.
Svět v šatníku: kulturní výměna, obchod a věci, které necestovaly vždycky dobrovolně
Tady se staré příběhy o boho často rozběhnou do romantického cvalu. Umělci údajně objevovali „exotické“ látky, obchodníci přiváželi nádherné předměty z dalekých zemí, kultury spolu vedly tvořivý dialog a z celé té barevné směsi se narodila otevřená světová estetika. Je na tom kus pravdy, ale také tolik vynechaných kapitol, že by se z nich dal postavit samostatný regál.
Evropská móda nikdy nevznikala v izolaci. Textilie, barviva, šály, hedvábí, výšivky, oděvní střihy a výrobní techniky cestovaly po obchodních trasách po celá staletí, dlouho předtím, než někdo vyslovil slovo boho v jeho dnešním významu. Indické textilie měly obrovský význam pro světový obchod, kašmírské šály ovlivnily evropskou módu, čínské hedvábí bylo luxusním artiklem a japonské oděvy a estetika v určitém období fascinovaly evropské návrháře i spotřebitele.
Jenže každá věc přicestovala jinak. Něco prostřednictvím dlouhodobého obchodu, něco s migranty, něco jako luxusní zboží, něco prostřednictvím koloniálních sítí, něco bylo napodobeno evropským průmyslem a něco získalo na evropském trhu úplně nový význam, zatímco původní výrobce z příběhu zmizel rychleji než jméno malé dílny z visačky nadnárodního řetězce.
Proto už nedává smysl psát, že „boho převzalo šperky z Afriky, látky z Indie a textilie z Jižní Ameriky“. Afrika není jeden šperk, Indie není jeden kus látky a Jižní Amerika rozhodně není univerzální sklad barevných polštářů, do kterého si západní interiér odskočí pro trochu duše.
Mnohem zajímavější je sledovat konkrétní cesty. Jaký předmět to je, kdo ho vytvořil, z jakého regionu pochází, jak se dostal jinam a co se s jeho významem cestou stalo? Tady se totiž z anonymní „inspirace světem“ najednou stává skutečný lidský příběh a BeadCulture může dělat přesně to, co má: rozplétat nitě místo toho, aby z nich vyrobilo jednu obří etnickou deku.
Kulturní výměna sama o sobě není problém. Lidé od sebe odjakživa přebírají jídlo, hudbu, technologie, slova, materiály, dekorativní principy i způsoby oblékání; kdyby se kultury nikdy nemísily, svět by nebyl autentičtější, jen bychom měli mnohem chudší jídelníček a podstatně méně zajímavé skříně.
Rozdíl je v tom, že ne každé převzetí probíhá za stejných podmínek. Někdy jde o obdiv, spolupráci nebo běžný obchod, jindy o kopírování, nerovnost nebo situaci, kdy původní lidé za určitý kulturní znak nesli stigma, zatímco pozdější uživatelé za stejný znak sklízejí potlesk a tři tisíce lajků.
Proto nestačí napsat „bereme to s respektem“ a považovat kulturní audit za vyřešený. Respekt není aviváž, do které se problematický původ namočí na třicet stupňů a vytáhne se čistý; je to proces zjišťování, co vlastně používáme, odkud to pochází, co to znamená a komu za to případně dlužíme jméno, kontext nebo peníze.
A mimochodem, ne každý předmět z jiné kultury musí být posvátný, rituální a naplněný pradávnou moudrostí. Někdy byl krásný korálek prostě krásný korálek a jeho výrobce byl řemeslník, který chtěl udělat kvalitní práci a prodat ji, nikoli mystický strážce vesmírné energie třetího měsíce.
To je podle mě dobrá zpráva. Skuteční lidé jsou mnohem zajímavější než generičtí šamani z marketingového katalogu.
Šedesátá a sedmdesátá léta: teď už se dnešní boho začíná poznávat v zrcadle
Pokud chceme najít období, kdy se vizuální DNA dnešního boho začala skládat do podoby, kterou opravdu poznáváme, musíme přeskočit z devatenáctého století do šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Móda tehdy nebyla jen otázkou toho, co je zrovna hezké; stávala se nástrojem generační identity, politického postoje, sexuality, hudební příslušnosti a někdy také velmi účinným způsobem, jak rodičům způsobit několik bezesných nocí.
Hippie a širší kontrakulturní prostředí přineslo volnější siluety, dlouhé šaty a sukně, vrstvení, second hand, starší oděvy, výšivky, korálky, batiku, patchwork a DIY. Část těchto prvků samozřejmě existovala dávno před hippies, ale právě tehdy získaly v západní mladé kultuře nový význam a začaly fungovat jako viditelné odmítnutí příliš uhlazené, konvenční a spotřební módy předchozí generace.
Staré oblečení najednou nemuselo znamenat, že člověk nemá na nové. Mohlo znamenat, že nové nechce a že právě v obnošené bundě našel něco, co sériově vyrobený komplet postrádá: stopu života, individualitu, možnost poskládat si vlastní obraz místo toho, aby si ho koupil hotový včetně návodu na správné použití.
Tady se také výrazněji potkává zájem o mimoevropské oděvy, textilie, šperky a řemesla s kontrakulturní představou otevřenosti vůči jiným způsobům života. Někdy z toho vznikala opravdová zvědavost a kulturní výměna, jindy velmi povrchní představa, že stačí obléknout něco z jiné části světa a člověk automaticky obdrží rozšířené vědomí zdarma k objednávce.
Ani hippie kultura proto nebyla morálně dokonalou pohádkou o otevřenosti. Byla lidská: krásná, naivní, odvážná, experimentální, občas problematická a často několik těch věcí současně.
Právě odsud si moderní boho nese velkou část svého oblíbeného vizuálního slovníku: vrstvení, texturu, ruční práci, výšivku, korálky, patchwork, dlouhé siluety, vintage a chuť kombinovat věci, které by uhlazenější módní systém nechal pěkně oddělené v různých zásuvkách.
Pak do příběhu vstupují návrháři, například Thea Porter, a ukazují, že estetika kontrakultury se dá přenést také do luxusní módy. Porter pracovala s bohatými textiliemi, kaftany a prvky ovlivněnými oděvními kulturami Blízkého východu a prodávala je klientele, která rozhodně nemusela čekat, až někdo vyhodí staré šaty do second handu.
A vznikl tím jeden z nejkrásnějších boho paradoxů: styl spojený s odporem k mainstreamové spotřebě se ukázal být naprosto fantastickým produktem mainstreamové spotřeby. Kapitalismus se zkrátka podíval na kontrakulturu, chvíli se zamyslel a řekl: „To je roztomilé. Máte to i ve velikosti M?“
Lola Tralala: Revoluce skončila přesně ve chvíli, kdy někdo zjistil, že na vestu s výšivkou lze přidat cenovku.
Festivalová kultura pak pomohla tenhle vizuální jazyk dál recyklovat a proměňovat. Glastonbury se později, zejména v nultých letech, stalo jedním z míst, kde se starší hippie, vintage a boho prvky propojily s mainstreamovou festivalovou módou.
Od boho chic k internetu: když se řízený nepořádek změnil v globální produkt
Na přelomu tisíciletí se starší bohémské a hippie inspirace znovu skládají do velmi viditelného mainstreamového trendu: boho chic. Sienna Miller, Kate Moss a další módní ikony nultých let pomáhají popularizovat vrstvené sukně, tuniky, vesty, pásky, kozačky, velké kabelky, vintage prvky, rozevláté vlasy a styling, který má působit, jako by vznikl deset minut před odchodem z domu.
Často samozřejmě vznikal s přesností vojenské operace. „Nedbalost“ je totiž módní efekt jako každý jiný a může vyžadovat překvapivě intenzivní přípravu, zvlášť když má každý pramen vlasů přesně demonstrovat, že vám na něm vůbec nezáleží.
A právě boho chic definitivně ukazuje, jak daleko jsme se dostali od původního bohéma. Historický umělec mohl nosit obnošený kabát proto, že neměl peníze na nový; zákazník boho chic si může koupit úplně nový kabát za vysokou cenu právě proto, že dokonale připomíná věc, která má za sebou tři majitele, dvě cesty vlakem a velmi komplikovaný vztah s prádelnou.
To není důkaz, že moderní boho je „falešné“. Je to důkaz, že se změnila jeho funkce. Způsob života se stal estetickým jazykem, který už může používat člověk bez jakéhokoli vztahu k historickému bohémství nebo kontrakultuře.
Pak přišel internet a udělal přesně to, co internet obvykle dělá, když dostane do ruky relativně širokou estetiku: rozmnožil ji rychlostí pokojové rostliny, kterou jste omylem zalili hnojivem na rajčata. Dnes máme boho chic, dark boho, western boho, coastal boho, minimalistické boho, desert boho, artisan boho a dlouhou řadu dalších fúzí.
Některé názvy mají relativně jasnou historii a používají se širší dobu, jiné jsou nové internetové nebo marketingové kategorie a další vznikají přímo před našima očima. Na tom není nic špatného; kultura se neustále větví a nový styl nepotřebuje svolení historické komise.
Problém vznikne až ve chvíli, kdy moderní mikroestetice začneme zpětně vyrábět falešné pradědečky. Internet má totiž fascinující schopnost vytvořit estetiku v pondělí, ve středu k ní vyrobit „starobylou symboliku“ a v pátek už někdo na TikToku vysvětluje její keltské kořeny, které se záhadně neobjevují v žádném keltském prameni.
BeadCulture proto bude jednotlivé boho varianty rozlišovat. Historický směr budeme nazývat historickým směrem, novější módní kategorií novější módní kategorií a vlastní nebo internetovou fúzí vlastní či internetovou fúzí, protože fantazie opravdu nepotřebuje falešný rodokmen, aby mohla být krásná.
Co boho přežilo dodnes — a proč má pořád takový tah
Když z boho sundáme konkrétní šaty, třásně, barvy, kabelky a povinné množství sušené trávy na metr čtvereční, zůstane několik principů, které se napříč jeho různými vrstvami opakují. Jedním je odpor k příliš pevným pravidlům, dalším osobní kombinování věcí a dalšími jsou vztah k vintage, řemeslu, texturám, neuhlazenosti a předmětům, které vypadají, že mají vlastní životopis.
Právě proto boho často funguje nejlépe tehdy, když nevypadá jako komplet koupený z jedné figuríny. Starý prsten, nový svetr, náramek z malé dílny, kabelka ze second handu a šátek, který člověk zdědil po někom, kdo by dnešní výraz „boho aesthetic“ pravděpodobně považoval za diagnózu, mohou dohromady působit přesvědčivěji než dokonale sladěná „boho kolekce“.
Důležitá je také přitažlivost viditelné lidské práce. Výšivka, tkaní, keramika, korálkování, oprava, patina a drobná nepravidelnost vytvářejí pocit předmětu, který nevznikl anonymně a bez doteku člověka, i když moderní trh samozřejmě dokáže průmyslově vyrobit také velmi přesnou napodobeninu ruční nedokonalosti, protože lidská civilizace je v tomto směru skutečně důsledná.
Tady má boho také přirozený průnik s udržitelností, ale žádnou automatickou zelenou svatozář. Vintage, second hand, opravy, upcycling, lokální řemeslo a dlouhé používání kvalitních věcí mohou být velmi udržitelné, zatímco polyesterová halenka vyrobená v obřím nákladu nezíská ekologické občanství jen proto, že má třásně a v katalogu stojí vedle kaktusu.
Možná právě v tom ale boho stále nabízí něco cenného. Věc nemusí být nová, dokonale hladká ani koupená včera, aby měla hodnotu. Může mít škrábanec, opravu, historii nebo předchozího majitele a nemusíme ji automaticky poslat do důchodu jen proto, že nový katalog tvrdí, že letos jsou třásně o čtyři centimetry kratší.
A stejně tak nemusíme přestat hledat inspiraci ve světě. Jen můžeme být zvědavější a přesnější: místo „etnického šperku“ zjistit, odkud opravdu je; místo „tribal vzoru“ zjistit, zda má vůbec něco společného s konkrétní komunitou; místo neurčitého „rituálního amuletu“ připustit, že někdy je krásný šperk jen krásný šperk a žádný duchovní příběh mu nemusíme přilepovat izolepou.
Tak co je tedy boho?
Po celé té cestě by bylo lákavé uzavřít článek jednou elegantní definicí, ale boho se takovému zacházení trochu vzpírá. Není to historická subkultura s jedním datem vzniku, není přímým pokračováním pařížské bohémy, není totožné s hippie kulturou a není ani automaticky udržitelným životním stylem, jehož členové dostávají při vstupu makramé závěs a certifikát o vlastnictví monstery.
Boho je moderní estetický jazyk vytvořený z několika vrstev historie. Z pařížské bohémy zdědil silný mýtus svobodného umělce, z kontrakultury a hippie módy část svého vizuálního repertoáru, z globálních kulturních kontaktů obrovské množství materiálů a inspirací, z módního průmyslu schopnost všechno znovu zabalit a prodat a z internetu téměř neomezenou schopnost větvit se do dalších variant.
Jeho nejsilnější část proto možná neleží v konkrétní sukni, šperku ani interiéru. Je v myšlence, že věci nemusí být dokonale sladěné podle cizího návodu, aby dohromady vyprávěly náš vlastní příběh, a že osobitost může vznikat skládáním různých vrstev místo poslušného nákupu jedné hotové identity.
Jen k tomu dnes můžeme přidat něco, co starší romantické vyprávění o boho často neumělo: zvědavost na skutečný původ věcí, které do svého příběhu přidáváme. Svoboda stylu totiž nemusí znamenat bezstarostnost vůči příběhům druhých; může naopak znamenat, že máme dost sebevědomí vědět, co jsme si vzali, odkud to přišlo a proč nám to stojí za to.
Lola Tralala: Pravé boho nezačíná počtem třásní na kabelce. Začíná ve chvíli, kdy tě napadne „tohle se přece vůbec nehodí k tomuhle“, načež si oboje vezmeš — a cestou ještě zjistíš, kdo ten druhý kousek vlastně vyrobil.
Možná právě v tom přežil původní bohém nejlépe. Ne v konkrétních šatech nebo korálcích, ale v té malé a neobyčejně odolné myšlence, že život nemusí vypadat přesně tak, jak nám někdo předepsal, a že osobní styl může být místo uniformy malým životopisem.
FAQ
Kdy vznikl boho styl?
Jedno přesné datum vzniku boho stylu neexistuje, protože dnešní estetika vznikala postupně. Historická pařížská bohéma se výrazně formovala v 19. století, ale velkou část vizuálního jazyka dnešního boho přinesla až kontrakultura a hippie móda 60. a 70. let a později boho chic na začátku 21. století.
Je bohémství totéž co boho?
Není. Historické bohémství označovalo nekonvenční životní a kulturní prostředí spojované především s umělci, zatímco boho je dnes především estetický pojem používaný v módě, interiéru a populární kultuře.
Pochází boho styl od Romů?
Moderní boho styl Romové nevytvořili. Slovo bohém má ale komplikovanou historii spojenou s evropským označováním a stereotypizací Romů a dalších kočujících skupin, takže tuto historii nelze z příběhu bohémství jednoduše vystřihnout a nechat si pouze romantickou část.
Jak spolu souvisejí hippie a boho?
Hippie kultura není totožná s boho, ale výrazně ovlivnila jeho pozdější vizuální jazyk. Volnější siluety, vrstvení, vintage, second hand, DIY, korálky, patchwork, výšivky a zájem o oděvy a řemesla z různých částí světa patří k prvkům, které se přes tuto historickou vrstvu dostaly i do moderního boho.
Je boho automaticky udržitelné?
Není, protože vzhled produktu sám o jeho ekologickém dopadu nic neříká. Vintage, opravy, upcycling a dlouhé používání věcí mohou být velmi udržitelné, zatímco masově vyrobený polyesterový výrobek s bambulkou zůstává masově vyrobeným polyesterovým výrobkem, i kdyby ho fotograf položil doprostřed levandulového pole.
🧵 Odkud vedou nitě
Tento článek vznikl skládáním historických stop z archivů, muzeí, odborné literatury a materiální kultury. Tady jsou ty nejdůležitější — a také proč jsme je použili.
🏛 STOPA: Pařížská bohéma
Bibliothèque nationale de France — Scènes de la vie de bohème. Murgerovy texty, časová osa 1845–1851 a vznik kulturního mýtu pařížské bohémy.
Proč ji používáme: Pomáhá oddělit skutečné prostředí pařížských umělců od pozdější romantické představy o bohémovi.
🏛 STOPA: Montmartre není celý příběh
Proč ji používáme: Umožňuje správně zasadit Montmartre do časové osy a nepřestěhovat ho omylem do Murgerovy Paříže o několik desetiletí dřív.
Musée de Montmartre — Artistes de Montmartre : 1870–1910
Expositions et événements — Musée de Montmartre
🗃 STOPA: Odkud se vzalo slovo bohém
Académie française — BOHÈME, 9. vydání — historický vývoj výrazů bohémien a bohème.
Dictionnaire de l’Académie française — bohème
Obsahuje současnou definici i etymologii a zároveň odkazuje na Murgerovy Scènes de la vie de bohème.
Académie française — BOHÉMIEN / BOHÉMIENNE
Dictionnaire de l’Académie française — bohémien Důležitý právě kvůli historickému spojování výrazu s Romy a starým přesvědčením, že pocházejí z Čech/Bohémie.
Proč ji používáme: Dokládá komplikovanou historii pojmu, jeho spojení s evropskými stereotypy o Romech a pozdější přenesení na nekonvenční způsob života.
🧵 STOPA: Jak cestovaly látky
Victoria and Albert Museum + Metropolitan Museum of Art — indické textilie, kašmírské šály, evropské napodobování, koloniální obchod a mimoevropské vlivy v západní módě.
Victoria and Albert Museum
V&A — muslin a cashmere / indické a britské šály
Perfect partners: Muslin and cashmere — V&A
Vhodné pro srovnání indických a britských šál a přenos textilních technologií a vzorů.
Metropolitan Museum of Art
Proč ji používáme: Místo neurčitého „inspirace světem“ můžeme sledovat konkrétní materiály, obchodní cesty a vztahy moci.
🏛 STOPA: Hippies, patchwork a boho DNA
Victoria and Albert Museum — móda 60. let, patchwork, Hippie Trail a Thea Porter.
V&A — Patchwork Fashions
Patchwork fashions — Victoria and Albert Museum
Obsahuje 60. léta + hippie kulturu + Hippie Trail + patchwork + kaftany + Thea Porter + tradiční řemesla + pozdější návrháře. Pro historii moderního boho fakt zlato.
V&A — Introduction to 1960s Fashion
An introduction to 1960s fashion — V&A
Dobré pro širší dobový kontext, aby hippie móda nebyla vytržená z celé módní revoluce šedesátých let.
Proč ji používáme: Právě tady se objevuje velká část vizuálních prvků, které dnes automaticky poznáváme jako boho.
📚 STOPA: Co vlastně znamenalo být bohém
Jerrold Seigel — Bohemian Paris a Elizabeth Wilson — Bohemians: The Glamorous Outcasts.
Johns Hopkins University Press — oficiální stránka knihy
Jerrold Seigel — Bohemian Paris: Culture, Politics, and the Boundaries of Bourgeois Life, 1830–1930
Tohle je akademicky opravdu nosný zdroj pro celý historický základ boho.
Proč je používáme: Dávají širší společenský kontext a chrání nás před příliš jednoduchým příběhem „svobodní umělci proti nudným měšťákům“.
📚 Chceš jít hlouběji? Doporučené knihy a další čtení
Pokud tě cesta od pařížské bohémy k dnešnímu boho chytla, tady jsou tři dobré další zastávky. Nejsou to zdroje použité k ověřování článku — ty najdeš v kartě 🧵 Odkud vedou nitě výše. Tohle je čtení pro chvíli, kdy chceš v tématu ještě chvíli zůstat.
📚 Jerrold Seigel — Bohemian Paris: Culture, Politics, and the Boundaries of Bourgeois Life, 1830–1930
Pro hlubší ponor do skutečné pařížské bohémy, jejího vztahu k umění, společnosti a měšťanskému světu. Není to lehké plážové čtení s třásněmi, ale jako historické pozadí je výborné.📚 Elizabeth Wilson — Bohemians: The Glamorous Outcasts
Přístupnější kulturní cesta dějinami bohémství, jeho romantizace, stylu, identity a proměny rebela v kulturní ikonu. Dobrá volba, pokud tě zajímá právě okamžik, kdy se způsob života začne měnit ve vzhled.📖 Jarmila Loukotková — Navzdory básník zpívá
Historický román o Françoisovi Villonovi. Ber ho jako beletrii, ne historický pramen — ale pokud tě Villon po našem malém výletu do 15. století zaujal, tady s ním můžeš strávit podstatně víc času. A rozhodně nebude nudný.
Další články:
Šiškové vánoční dekorace: 10 boho nápadů jak z lesa a korálků udělat boho Vánoce snů
Lola glosuje: „Šla jsem do lesa pro čerstvý vzduch a vrátila se s taškou plnou šišek. Omlouvám se, lese, ale ty jsi začal.“ 🌟 Šišky a šiškové vánoční dekorace: malé poklady s boho duší Šišky jsou přesně ten typ materiálu, který…
Keep reading
Záclony do kuchyně, co ti zamávají, když otevřeš srdce (ne okno)
Když se záclony promění v boho romanci, dostáváme pohádku o vzpomínkách, užitečných haraburdích a domácí módě, kde každá pomačkaná látka má svůj příběh a tančí v průvanu.
Keep reading
7 rituálů pro boho kuchyni
Vaření se mění v čarování, když zapálíš svíčku a poděkuješ cibuli. Nezapomeň na koření, přání a chaos. Výsledkem je guláš s duší, který tančí s tebou!
Keep reading Something went wrong. Please refresh the page and/or try again.
Zjistěte více z Bead Culture by Lola Tralala
Přihlaste se k odběru a dostávejte nejnovější příspěvky do své e-mailové schránky.